Životopis Marc Chagall

Vitebsk Narodil se v běloruském Vitebsku, tehdejší součásti carského impéria, jako Moshe, tedy Mojžíš Shagal. Ruské orgány z něj vzápětí udělaly Marka Zacharoviče Shagalova. A později se ve Francii již ze své vůle stal Marcem Chagallem.

Marc byl nejstarší z devíti dětí židovského obchodníka se slanečky. Maminka byla v domácnosti. O uměleckém vlivu prostředí se tedy nedalo hovořit. Přesto zde bylo, ale jiné než v obvyklém slova smyslu. Vitebsk a jeho židovská atmosféra se Chagallovi staly celoživotní inspirací.

Matka záhy rozpoznala synovy vlohy a začala je podporovat. A tak se mu i přes byrokratickou nepřízeň, rasovou diskriminaci a chabé finanční možnosti podařilo dosáhnout výtvarného vzdělání.

V roce 1909 zajel ze studií v Petrohradu domů a došlo k osudovému setkání. Poznal Bellu Rosenfeldovou, dceru klenotníka. Okamžitě se do sebe zamilovali. Jenže dívce bylo tehdy teprve čtrnáct. Přesto lze tento rok považovat za začátek vztahu, který trval dlouhých 35 let.

První Paříž Kdo chtěl v umění něco znamenat, musel do Paříže. Marc získal v roce 1910 donátora – židovského právníka Maxima Winawera – a vyrazil do Mekky umění. Nejdříve měl chuť se hned otočit a zase zmizet. Pro mladíka z venkova byla metropole příliš hektická. Ale vydržel, zůstal a Francie se mu stala novým domovem. Seznámil se s Picassem, Braquem, Delanuayem, Apollinairem a mnoha dalšími. Z jejich výtvarných experimentů a debat si však odnesl jediné: Pravidla mu nevyhovují. Bude tvořit po svém. Zvolil cestu poetické imaginace, prostých výjevů ztvárněných až v naivistickém stylu. Třel bídu s nouzí, protože na něco podobného nebyli kupci ani kritici připraveni. „Neumělost“ jeho výtvarného projevu je odrazovala. V roce 1914 Apollinaire konečně doporučil Chagalla Herwarthu Waldenovi, německému expresionistickému malíři a zakladateli časopisu Der Sturm (Bouře). Nadchl se a nabídl Marcovi výstavu ve své galerii. Expozice měla úspěch, a to i finanční. Chagall si však vytoužených peněz nikdy neužil.

První světová Válka ho na osm let „uvěznila“ ve Vitebsku, kde byl navštívit rodiče a milovanou Bellu. Jeho hlavním cílem nyní bylo vyhnout se bojové službě. Neměl zájem bojovat za vlast, která jeho národ vždy jen diskriminovala. Doufal, že se konflikt rychle přežene a nějak ho přečká v rodném městě. Jenže válka ne a ne přestat... Přes odpor rodičů Belly v roce 1915 uzavřeli sňatek a záhy mu švagr sehnal teplé úřednické místečko na Ministerstvu války v Petrohradě. Hrozba bojového nasazení byla zažehnána.

Velká říjnová Revoluce vzbudila nové naděje. Konec diskriminace židů, všichni jsme soudruzi a všechny soudruhy čekají zářné zítřky. Chagall stejně jako mnoho dalších židovských intelektuálů podlehl mámení komunistických vizí. Stal se komisařem umění pro Vitebskou oblast. Introvertnímu Chagallovi se však začala funkcionářská kariéra brzy zajídat a iluze o spravedlivém uspořádání světa brát zasvé. Pozici ředitele Vitebské akademie v roce 1920 ne zcela dobrovolně opustil a přesunul se do Moskvy, kde učil kreslení v sirotčinci a spolupracoval s židovským komorním divadlem jako scénograf. Na poli umění zvítězil socialistický realismus jako jediný povolený styl. Marc pochopil, že musí pryč, a v roce 1922 Rusko opustil.

Paříž podruhé Evropa si naštěstí Chagallův berlínský úspěch zapamatovala a zaregistrovala i jeho významné porevoluční aktivity v Rusku v oblasti uměleckého školství. Obchodník s obrazy Ambroise Vollard mu dal zakázku – ilustrace Gogolových Mrtvých duší. Záhy následovaly další, které v roce 1930 vyvrcholily nabídkou ilustrování bible. Starý zákon se stal pro Chagalla novým impulsem, otevřel novou etapu jeho tvorby, v níž se zařadil mezi náboženské tvůrce. Pro křesťany byl ale příliš židovský a pro židy příliš křesťanský. Trvalo pár let, než všichni pochopili, že je Chagallův biblický svět především lidský. K ilustracím bible přistoupil umělec velmi zodpovědně. Nejdříve cestoval po zemích, které jsou dějišti starozákonních příběhů. Navštívil Izrael, Sýrii, Egypt... Studoval díla velkých grafiků minulosti: Rembrandta a El Greca. Svou již tak dosti velkou znalost výtvarných technik rozšířil o další. Stal se mistrem suchých jehel, leptů a litografií.

Druhá světová Ve třicátých letech začal v souvislosti s rostoucím vlivem nacistů sílit také antisemitismus. Marc Chagall si toho nemohl nevšimnout. Jeho díla byla považována za zvrhlé umění, 59 je jich v roce 1939 Němci zabavili. S antisemitskou zkušeností z Ruska si umělec nedělal iluze. Prchl s rodinou na jih Francie. Byl uvězněn, na nátlak Spojených států propuštěn a v červnu 1941 dorazil do New Yorku. Nebyl zde šťastný, stále ho trápila nesmyslnost válečného konfliktu, ale i nesmiřitelnost judaismu a křesťanství. Materiálně však nestrádal, newyorská výstava v roce 1927 mu v zámoří zajistila jistou popularitu. V roce 1944 přišla další rána. Bella, jeho múza a matka dcery Idy, zemřela na virovou infekci. Rok nebyl schopen malovat.

Paříž potřetí a naposledy Tvůrčí potenciál po dvou letech naplno obnovil až nový vztah s Virginií Haggard McNeillovou. V roce 1946 po návratu do Paříže povila syna Davida. Bohémský život už však tvůrce nelákal. Zatoužil po klidu a v roce 1950 přesídlil do středomořského městečka Saint-Jean-Cap-Ferrat. Virginia ovšem soužití s tvorbou zaujatým umělcem neustála a po dvou letech si našla nového partnera. Marc však nedokázal žít sám. Po několika měsících se oženil s Valentinou Brodskou zvanou Vava. Stala se jeho novou múzou, byť poněkud razantní. Na její naléhání se přestěhovali do Vence v Provance. Kontrolovala korespondenci, kompletně zajišťovala každodenní chod domácnosti. Nadšeně podporovala manžela v tvorbě. I když byla stejně jako Marc původem ruská židovka, konvertovala ke křesťanství. Ke stejnému kroku se pokoušela přimět i chotě. Nebral však tyto snahy příliš vážně. Nikdy nebyl ortodoxním judaistou. Ostatně, nemohl by být malířem, protože talmud zakazuje zobrazování živočichů a lidí. Židovská kultura a její symbolika však k jeho dílu neodmyslitelně patřily. Řada vitráží v evropských katedrálách i kostelech však svědčí o Vavině vlivu na manželovy zakázky, které nejspíše směrovala podle svých priorit. Ke křesťanství...

Na cestách V 60. letech Chagallovi hodně cestovali. Navštívili Řecko, Izrael, Švýcarsko, Dánsko, Británii a další země. V roce 1973 došlo i na Moskvu. Ministerstvo kultury a Treťjakovská galerie pozvaly slavného rodáka při příležitosti vernisáže jeho velké výstavy. Byl to prapodivný návrat v době panování Studené války. O to divnější, že se Chagall nikdy netajil antikomunistickými postoji.

Poslední desetiletí Proběhla v poklidu, procházkách a malování. Malíř už se vyhýbal veřejným zakázkám a společenskému životu. Není divu. Zemřel v úctyhodných 95 letech. Vava jej pochovala na katolickém hřbitově, náhrobek ozdobila křížem. Jen na nátlak dcery Belly byl při obřadu odříkán také kadiš, židovská modlitba požehnání a chvály.

Nejvýznamější výstavy - Marc Chagall

• 1912 Paříž (Salon des Indépendants and the Salon d’Automne)
• 1913 Berlín (Der Sturm Gallery)
• 1924 Paříž (Galerie Barbazanges-Hodebert)
• 1926 New York (Reinhardt Gallery)
• 1933 Basilej (Kunsthalle Basel)
• 1938 Brusel (Palais des Beaux-Arts)
• 1942 New York (Artists in Exile)
• 1946 New York (Museum of Modern Art)
• 1947 Paříž (Musee National d'Art Moderne)
• 1951 Jeruzalém
• 1959 Paříž (Museum of Decorative Arts, Palais du Louvre)
• 1963 Tokio( National Museum of Western Art)
• 1967 Curych
• 1970 Paříž (Musee du Grand-Palais)
• 1974 Berlín a Drážďany (National Gallery)
• 1977–1978 Paříž: The artist’s work from 1967 to 1977 (Musée du Louvre)
• 1982 Stockholm (Moderna Museet), Dánsko (Museum of Modern Art)
• 1983 Paříž (Centre Georges Pompidou)
• 1985 Filadelfie (Museum of Art), Londýn (Royal Academy)

Vybraná ocenění

• 1948 Grand Prix na grafickém bienále v Benátkách
• 1959 člen Americké akademie umění a literatury
• 1977 Řád čestné legie 1. třídy Držitel řady čestných doktorátů a občanství

Životopis Bohuslav Reynek

Jeho životní pouť se zdála být daná. Narodil se jako jediný syn statkáře v Petrkově, vesničce v blízkosti Havlíčkova, tehdy Německého Brodu. Studia na jihlavském německém reálném gymnáziu však střelku mladíkových zájmů vychýlila k poezii a výtvarnému umění.

Zásluhu na tom měl pravděpodobně pedagog Max Eisler, který se později stal docentem dějin umění na univerzitě ve Vídni. Byť po maturitě Bohuslav vyhověl otcovu přání a odešel do Prahy studovat zemědělství, dlouho zde nevydržel. Po měsíci se vrátil na statek v Petrkově, který otec již dříve pronajal. Pracoval tu jako pomocník a plánoval cestu do Francie. Ještě téhož roku ji uskutečnil. Právě v té době začaly vznikat jeho první poetické a výtvarné pokusy.

V roce 1914 navázal spolupráci nakladatelem Josefem Florianem ze Staré Říše. Psal poezii, překládal, ilustroval. Na počátku dvacátých let se mu dostala do rukou sbírka básní Ta vie est l.... (Zde tvůj život…). Byla mu tak blízká, že ji zatoužil přeložit. Neváhal a vydal se do Grenoblu za autorkou Suzanne Renaudovou pro souhlas. O tři roky později se stala jeho ženou. Poté žili střídavě ve Francii a v Petrkově. V roce 1928 se narodil syn Daniel, v roce 1929 Jiří. Po smrti Bohuslavova otce v roce 1936 zůstala rodina na statku trvale a převzala jeho správu. Za druhé světové války přišel zábor, Reynkovi byli nuceni Petrkov pronajmout Němcům a později úplně opustit. Uchýlili se do rodiny nakladatele Floriana. Po válce se vrátili, jenže přišlo zestátnění. Bohuslavu Reynkovi bylo povoleno bydlet jen ve vyhrazené části a pracovat jako dělník. Krmič prasat, pasák koz… Až do důchodu v roce 1957.

Je až neuvěřitelné, že Bohuslav a jeho žena stačili při vší běžné práci, starostech a dějinných eskapádách stále tvořit. Po únoru1948 však Bohuslav Reynek nikoho nezajímal. Jako statkářský synek a duchovně orientovaný tvůrce měl být zapomenut. Až v uvolněnějších letech se v roce 1964 konala jeho první poválečná výstava. Náhle se z něj stal „objev“, fenomén. Petrkov se změnil v kultovní poutní místo intelektuálů. „Boom“ pominul s koncem Pražského jara, Bohuslav Reynek ale vytrvale tvořil dál. Až do pokojné smrti v roce 1971.

Odpočívá vedle ženy Suzanne a rodičů na hřbitově ve Svatém Kříži u Havlíčkova Brodu.

Příběh díla

Potřeba tvořit byla pro Bohuslava Reynka čímsi víc než pro jiné. Jako by byla přirozenou funkcí jeho organismu. Stejně jako třeba dýchání. Přerostla v neutuchající puzení. Ne pro zisk, ne pro slávu a snad ani pro povznesení či potěšení. Ať už sebe nebo druhých. Jen pro radost z aktu tvorby, „pobytu“ ve vlastním světě.

Ač je Bohuslav Reynek obecně znám zejména jako katolický básník, je možná více výtvarným umělcem. Poprvé vystavoval už v roce 1929 v Pardubicích, úspěchy měly také jeho francouzské výstavy v následujících letech.

Co ho jako naprostého grafického samouka vedlo k potřebě vyjadřovat se k životu řečí čar, světel a stínů? Nejprve pravděpodobně potřeba adekvátně ilustrovat vlastní slovesné výtvory, později pochopení univerzality vizuální řeči, schopné zachytit i to, na co slova nestačí.

Jak jako básník, tak jako grafik byl Bohuslav Reynek vyznavačem prostoty. Solitérem doby. Jakékoli megalomanství, pozérství či exhibicionismus vlastní mnoha bohémům z řad jeho vrstevníků mu byly cizí. Což se odráží i ve výrazových prostředcích a formách jeho grafických listů. Začínal s kresbami, uhly, pastely a po vzoru Josefa Čapka linoryty. Později pro sebe objevil suchou jehlu a lepty, nejzákladnější a nejdostupnější z hlubotiskařských technik. Jen hra valérů černé a bílé, malé formáty. Když barva, tak střídmě kolorující. Ani při pozdějších experimentech s technikami nikdy nesklouzl k efektní bezobsažnosti. Jednoduchost formy vždy podtrhovala sdělení. Možná prosté, ale o to hlubší. Díla Bohuslava Reynka nikdy neoslovují kresebnou brilancí, ale citem. Pro kouzlo okamžiku, to lepší v nás. Pro lásku… Ke krajině, domovu, lidem, zvířatům, životu, Bohu.

Bibliografie a výtvarný odkaz - Bohuslav Reynek

Básnické dílo

• Žízně – sbírka básní, 1921
• Rybí šupiny – sbírka básní v próze, 1922
• Smutek země – sbírka básní, 1924
• Had na sněhu – sbírka básní v próze, 1924
• Rty a zuby – sbírka básní, 1925
• Setba samot – sbírka básní, 1936
• Pieta – sbírka básní, 1940
• Podzimní motýli – sbírka básní, 1946
• Mráz v okně – sbírka básní, 1969
• Sníh na zápraží – sbírka básní, 1969
• Odlet vlaštovek – posmrtně vydaná sbírka básní (psáno 1969–71, 1. vydání v Mnichově 1978)

Grafické cykly

• Vánoce, 1940–1941
• Pašijový cyklus, 40. léta
• Sníh, 1941
• Pastorále, 1942–1945
• Job, 1948–1949
• Don Quijote, 1955–1960

Další výtvarná tvorba

Stovky až tisíce kreseb a grafických listů, jejichž přesný počet nebude pravděpodobně nikdy znám.

124

Copyright: Dagmar Hochová - pozůstalost